6. 9. 2012
Na dnešní den jsme byli pozváni k "District Health Officer" (DHO), Dr. Ghulamu Mehdi,
který má svoji kancelář v Khaplu. Odjezd z Kanday byl stanoven na 6:00 ráno, měli jsme
jet hromadnou dopravou. V tu dobu jsme byli připraveni, ovšem ouha, žádný jeep
hromadné dopravy nepřijel. Khalil zjistil, že řidič zůstal v Hushe (vesnice poblíž Kanday),
protože onemocněl. Čekali jsme tedy, až se podaří zajistit náhradní dopravu. Nakonec to
vypadalo, že nás do Khaplu poveze náš kamarád Ali, tesně předtím se však přeci jen
objevilo vozidlo hromadné dopravy. Hurá na cestu! Z Kanday vyjídíme v půl osmé. Něco
takového nás však o dobrou náladu připravit nemůže, v Pákistánu prostě čas nefunguje
evropským způsobem.
Ve črvrt na jedenáct se nám podařilo se dostat do kanceláře DHO. Byli jsme vřele
přivítáni, čaj a sušenky přišly po náročné cestě vhod. Po krátkém povyprávění a ujištění,
že se všichni mají výborně, jsme přešli k hlavním tématům, kvůli kterým jsme na návštevu
přijeli. Nejdříve jsme se ptali na možnost proškolit Sulimana, zdravotnického pracovníka v
Kanday, aby byl schopen používat a vyhodnocovat EKG. S tím DHO souhlasil a vystavil
nám dopis pro Sulimana, ve kterém ho pozval na školení od 20. září.
Dále jsme projednávali náležitosti výcviku "Lady Health Visitor" - LHV - což je profesionální
porodní pracovnice. Dozvěděli jsme se, že takové studium je na dva roky a je dostupné
pouze v Islamabádu, Lahoru, Karáčí a v dalších velkých městech. Studium je nákladné, je
třeba zaplatit běžné výdaje sudentky (ubytování, strava, šaty, apod.), studium samotné a
nakonec certifikát, který umožňuje po složení zkoušek pracovat jako LHV. Dle DHO není
možné pro Kanday z vládních peněz studium LHV zaplatit, ani na něj přispět. Pokud se
však podaří nějaké ženě dostudovat, bude jí doživotně - pokud bude práci vykonávat v
Kanday - platit plat. Bylo by tedy velice zajímavé sehnat prostředky pro studium, nejen
bychom vesnici hodně pomohli při mnoha porodech, ale dali bychom zajímavé vzdělání s
dobrým finančním ohodnocením nějaké ženě z Kanday. Napadlo nás také, že bychom se
při financování takového projektu mohli spojit s místní Felix Foundation - nadací, která má
za sebou mnoho podobných projektů. Krom studijí ženám platí také výstavbu nových
vodovodů a kanalizací, škol, platí platy některým učitelům a vlastní školu pro studium
výškových nosičů na trekách. Toť náš závazek na nějaký další den, tady v Pákistánu.
Posledním bodem naší návštěvy bylo zajištění léků pro Kanday. Zajímalo nás, jakým
způsobem vláda léky do jednotlivých ošetřoven a nemocnic rozděluje. Nejdříve nám bylo
vysvětleno, že ošetřovny ve vesnicích a menších městech se dělí do čtyř kategorií - A, B,
C a D. Ošetřovny kategorie A dostávají příděly léků největší, kategorie D nejmenší. To, do
jaké kategorie ta která ošetřovna přísluší je určeno počtem obyvatel vesnice, velikostí
budovy a počtem kvalifikovaného personálu. Budova ošetřovny v Kanday je sice
postavena jako budova kategorie A, ale protože zde není dostatek personálu, spadá tato
ošetřovna do kategorie D. Kanday tak dostává jednou za čtvrt roku léky pro méně, než
500 osob, ačkoli v ní žije více než dvojnásobný počet obyvatel. Bylo nám řečeno, že v
ošetřovně A má být až deset osob kvalifikovaného personálu. Nyní je tam jen jeden
pracovník - zdravotnický asisitent Suliman. Pokusili jsme se dohodnout speciální dodávku
léků pro Kanday, předali jsme seznam potřebných léků od Sulimana. Bylo nám slíbeno, že
některé léky, které jsou dostupné, budou poslány. Později po návratu do Kanday jsme
však zjistili, že léky, které s námi DHO poslal, byly pouze v rámci standardní dodávky
jednou za čtvrt roku. Nic navíc.
Po dlouhém povídání jsme byli všichni unaveni. Přijali jsme pozvání od DHO na oběd v
jeho rezidenci. Po delším čekání jsme si velice pochutnali na několika chodech s kuřecím
masem.
Odpoledne jsme měli naplánován menší nákup a návštěvu internetové kavárny. Tam nám
však pán, sedící u jediného počítače v celém městě sdělil, že mu nejde nainstalovat
systém, a že máme hodinu počkat. Po chvíli čekání přišli do obchodu dva mladíci, kteří mě
(Honzu) nesměle anglicky oslovili. Žádali nás, abychom s nimi šli do jejich anglické školy
na hodinu koncerzace. Zprvu se nám moc nechtělo, ale uplatili nás čajem se sušenkami,
takže jsme s nimi rovnou vyrazili. Stejně internet nešel. Ve škole nás přivítal její majitel a
učitel v jednom. Pověděl nám, že soukromou školu založil před rokem, poté, co se vrátil ze
studií. Také nám vysvětlil, že často zve cizince, aby si popovídali na hodině se žáky,
protože to rozšiřuje obzory objema stranám. A tak jsme studentům vysvětlovali, kde leží
Česká Republika, jak jak se jmenujeme, a co nám přijde na Pákistánu hezké a zajímavé.
Dostali jsme od nich mnoho otázek, některé poměrně na tělo.
Odpoledne, kolem páté hodiny jsme se se studenty vyfotili a rozloučili. Chtěli jsme stihnout
ještě ten internet, protože já jsem tou dobou potřeboval vyřešit svůj zápis do magisterské
etapy studia. Po příchodu do obchodu s internetem nás však nemile překvapilo, že tam už
nikdo nebyl. Počítač se asi nepovedlo opravit.
Před odjezdem jsme si dali ještě večeři v místním hostinci. Když jsme hledali autobus, řekl
nám Khalil, že asi pojede o chvilku později. To nás samozřejmě nepřekvapilo, a tak jsme
neváhali přijmout pozvání na čaj od našeho známého učitele Muhammada Aliho, kterého
jsme potkali. Bydlí v Kanday a učí angličtinu v Khaplu. Krátce jsme popovídali, ale už byl
doopravdy čas na cestu zpět. Nasedáme tedy do Jeepu, a konečně odjíždíme.
Honza a Jana.
