18.7.2012

Brzy ráno nás telefonem vzbudil Ali s tím, že let do Skardu se dnes přesunul na ráno a musíme hned na letiště. Respektive telefon vzbudil mě, protoze Janu nevzbudí nic Na druhou stranu byla rychlejší v balení a na rozdíl ode mě si stihla i bleskově vyčistit zuby. Snídaně samozřejmě nebyla. Ali pro nás přijel snad tím nejmenším autem, které se dalo sehnat, přestože věděl, jak velká máme zavazadla, ale nějak jsme to zvládli. Na letišti jsme pochopily, že naše letenky byly opravdu na předešlý den a ti, kdo ve svém čase neodletí, pak musí čekat na letišti. Vlastně nejen čekat, ale rvát se o mista - nemyšleno tím o volná mista, ale o ta mista, která zbydou, když se někdo nedostaví k odletu. Na letišti se opět projevil Aliho flegmatismus, nikam se moc nerval....ale nakonec se trochu pochlapil a do letadla nás dostal - tedy dostal nás na seznam 10 minut před odletem. Rychle jsme nechaly zavazadla u odbavení a utíkaly, co nám nohy stačily. Letadlo jsme stihly, a protože mělo ještě nakonec pár minut zpoždění, stačili nám naložit i naše zavazadla, hurá! V letadle bylo asi 40 stupňů, ale naštěstí jsme v něm byly jen hodinu. Ve Skardu na nás čekal Khalil a odvezl nás do hotelu. Ve Skardu jsme se měly setkat s Dinou Šterbovou a Vitou Dokoupilem, kteří postavili nemocnici v Arandu. Khalil měl za úkol zjistit jestli uz je ve Skardu atd., protoze jsme měli jet jejich dzipem do Arandu. Bohuzel nezjistil nic, naopak se ptal kolik dni budeme ve Skardu....zřejmě si nic nepamatoval z rozhovoru s Janou Rakoncajovou, která mu říkala o nasem programu. Pochopily jsme, ze organizace čehokoliv je v Pákistánu je problém.

Po obědě ve Skardu jsme se vypravili hledat Dinu do hotelu, kde jsme doufali, že budeme mít min. vzkaz. Měli jsme ale štěstí, byla tam Dina Štěrbová i Víťa Dokoupil, kteří právě končili svoji každoroční misi v Arandu. Byli ze své mise už vyčerpáni, ale přesto se s námi podělili o své zkušenosti z Arandu. Bylo to pro nás opravdu přínosné. Protože následující den se oba vraceli již do Cech, přišli se s nimi rozloučit ti, kteří s nimi v Pákistánu spolupracovali. Setkali jsme se tak s pákistánským lékařem, který byl na stáži i v Čechách, kde se naučil transplantovat oční rohovky. Setkali jsme se i s českými lékaři, kteří si vyzkoušeli práci v Arandu. Cítíme se tak nyní o něco lépe informováni v tom, jak to tady chodí a co nás asi čeká. Např. že se nevyhneme jednání s úřady, protoze jinak bychom mohli mít velké problémy, např. kdybychom chtěli v Kanday vyškolit nějakého zdravotníka. Jeho i nás by prý mohli zavřít. Prostě musíme se zapojit do jejich systému, nejde to jinak. Bereme to tak, že tady mají svoje pravidla jako v kterékoliv jiné zemi a my je musíme respektovat. To je v pořádku, hlavně ze jsme včas zjistili, jak na to. :)
Bohunka Frankova