20.-21.7. 2O12

ARANDU

V pátek jsme měly s Janou budíčka na 4.30. Nic moc. Vstaneme, pospícháme, ale v 5 pro nás nikdo nepřijel. Džíp do Arandu nás vyzvedl az v 6.30 poté, co jsme zavolaly řidiči, kde je, když chtěl jet v 5. Řidič byl samozřejmě ještě v posteli, takže brzy ráno jsme vstávaly jen my Cesta do Arandu byla divoká prostě dobrodružná, džíp jede cestou necestou po kameni a po uzkých cestách, kdy na jedné straně je strmý a dlouhý sraz dolů. Cesta trvala 7 hodin a já si ji poměrně užívala - prostě prima adrenalin. Jana na takový cesty moc není, takže se asi trochu bála, držela se a byla ráda, že to má za sebou. Džíp nás vyhodil kousek před Arandu a kousek jsme šli pěšky - jel s námi i Khalil a taky Najaf - místní zdravotnik/lékař.

Popsat vesnici Arandu je těžký. Lidi bydlí v chatrčích, kde dole bydlí zvířata, po dřevěném žebříku pak vylezou o patro výš, kde mají  něco jako uzavřenou či otevřenou místnost ze dřeva a trávy nebo kamení. Vaří na jakýchsi kaminkách, ze kterých jde bohužel část kouře zpět do místnosti, a tak pro nás je tam tak nějak nedýchatelno. Obyvatelé Arandu nás zvědavě pozorují, ale moc přátelit se nechtějí. Zejména ženy se schovávají, vyfotit se nenechá ani jedna. Přesto ale všichni působí přátelsky. Prohlídli jsme si pak českou nemocnici. Protože TV Prima projevila zájem o záběry nemocnice, beru kameru, stativ a mikrofon a natáčim, jak to tam chodi, jak Najaf ošetřuje pacienty a dělám s nim rozhovor, při kterém mi Jana pomáhá s překladem. Najaf je opravdu milý chlapík, zve nás k sobě na dobry čaj a placky a my z něj mezitím taháme informace, jak to tam chodi. Ptáme se i jak hledali a priváděli novou vodu, prý se můžeme jít podívat k pramenu, je to kousek a tak jdeme. Kousek je ale u nich trochu něco jiného než u u nás Že polezeme do kopce, to jsme s Janou věděly, Jana se i těšila, to je něco pro ni. Já to brala jako příjemnou zm2nu po celodenním sezení v autě. Nicméně onen kousek se protáhl na 2 hod chůze do kopce a já už v polovině byla zadýchaná jak po maratonu. Nutno dodat, ze po horách bežné nechodím, zatímco Jana ano a baví ji to. Cestou dolů jsme šli zkratkou-to byla dobrá zprava vzhledem k tomu, že se za chvili stmivalo. Bohužel zkratkou znamenalo, že jsme šli často vodou a po mokrý trávě a kamenech. Po jednom takovém kamenu jsem uklouzla a pěkně se natáhla. Naštěstí jsem si nic nezlomila, ale protože jsem zadkem dopadla na kámen, pořádně jsem si narazila kostrč. Spali jsme všichni v jakémsi domku, každy ve svém spacáku. Teda spali-jak kdo. Přestože netrpím nespavostí, tak od příjezdu do Pákistánu nespim, zřejmě časovým posunem. Bohužel už se parkrát stalo, že jsem spala jen 2 hodiny. Jednou 8, když jsem si po probdělých nocích sehnala prášek na spaní, ale to bylo jen jednou, od té doby uz mi nepomohl ani prášek...